1. Historické zasazení

Český národ měl překlad Písma do národního jazyka jako jeden z prvních v celé Evropě a vůbec první ze Slovanů. Tento překlad je spojen s Konstantinem a Metodějem, kteří předtím působili na jihovýchodě Evropy a pro moravskou misi byli vybráni díky znalosti slovanského dialektu. Zajímavá byla motivace velkomoravského knížete Rostislava: žádal o učitele „který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v našem jazyku, aby též jiné kraje, vidouce to, nás napodobily.“

Po příchodu na Moravu v roce 863 Konstantin vytvořil písmo a začal překládat evangeliář (výběr čtení z evangelií na neděle a svátky). Společně bratři postupně přeložili všechna evangelia, knihu Skutků a Žalmy. Po Konstantinově smrti se Metoděj „oprostil od všeho shonu a starost svou uvrhl na Boha“ a za pomoci dvou svých žáků „rychlopisců“ za osm měsíců „přeložil vbrzku všechny knihy Písma úplně“.

Na konci devátého století tak máme překlad Písma ve srozumitelném národním jazyce, dříve než vůbec existuje národní literatura ostatních slovanských i jiných evropských národů. Staroslověnský překlad byl navíc velmi kvalitní i po stránce gramatické a stylistické.

Později vznikaly (a od roku 1488 vycházely tiskem) další české překlady, které však z obsahového hlediska byly krokem zpět, protože jejich zdrojovým jazykem byl zase jen překlad - latina. K odvážnému kroku použít přímo hebrejský a řecký originál se odhodlali až po dalších sedmi stoletích překladatelé Jednoty bratrské[1].

2. Klima doby

Na konci 14. století ztrácela středověká církev půdu pod nohama. Rozmařilost jejích představitelů a poměry odporující Ježíšovu učení kritizovali zejména probuzení kněží – Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže nebo Matěj z Janova. Písmo pro ně mělo centrální význam - první požadavek “Čtyř pražských článků“ zněl „aby slovo Boží po království Českém svobodně a bez překážky… bylo zvěstováno a kázáno“. V Praze byla postavena Betlémská kaple - ne jako běžný kostel, ale výhradně za účelem kázání v českém jazyce - a stala se kazatelnou Mistra Jana Husa, vášnivě zaujatého pro obnovu církve v poslušnosti Krista.

Jeho zákeřné zajetí a poprava v Kostnici r. 1415 vyvolaly po celé zemi spontánní odpor. Papež reagoval vyhlášením křížových výprav, které měly reformaci zadusit, ale všechny armádní operace skončily fiaskem a husité naopak expandovali do okolních zemí. Řím změnil taktiku a vsadil na diplomacii. Co nezmohl zbraněmi, dosáhl intrikami a na Basilejském koncilu r. 1435 byl uzavřen kompromis, který husitské požadavky ve skutečnosti vyprázdnil. Namísto smělé vize o obnově celé církve podle Písma zůstaly Čechy kacířským územím s dočasně tolerovanou úchylkou kalicha při večeři Páně.

Všechny tyto okolnosti měly za následek, že se stav české církve příliš nezměnil. Ve farnostech chyběli kněží a ti stávající často postrádali vzdělání. Husitský arcibiskup Jan Rokycana si v kázáních stěžuje, že počáteční horlivost vzala za své, mravní úpadek zasahuje rodiny i celou společnost, všude je plno svévole, sobectví, nečistoty, kněží v tom nejsou výjimkou a „skutečný křesťan je tak řídký, jako jelen se zlatými parohy“.

Mezi posluchači v Týnském chrámě sedával se svými přáteli i Rokycanův synovec Řehoř Krajčí, ekonom kláštera na Slovanech. Po celé zemi byli lidé, toužící po opravdovém a skutečně žitém křesťanství. Jedna skupina byla v Klatovech, jiná ve Vilémově na Čáslavsku, další kolem kněze Štěpána v Kroměříži nebo posluchači jihočeského zemana Petra z Chelčic u Vodňan.

3. Úrodná půda prostředí

Jako rostlina potřebuje vhodnou půdu, i překlad může vzniknout, najde-li se společenství a lidé schopní se takového úkolu zhostit. V husitských Čechách bylo mnoho duchovně probuzených lidí s touhou co nejlépe rozumět Písmu a řídit se jím, ale husitská církev podobojí nebyla prostředím, kde by obnova mohla pokračovat.

Skupina kolem Řehoře hledala věrného kněze, který by byl dobrým duchovním pastýřem. Kolem roku 1457 jej našli v knězi Michalovi ve východočeském Žamberku, a tehdy nebo v roce následujícím za ním odešli na venkov. S královým souhlasem se usadili ve vypálené vesničce Kunvald na litickém panství Jiřího z Poděbrad.

Věřili, že život v ústraní jim pomůže každodenně žít podle ideálu Písma a řídit se ve svém životě pouze a jedině slovy Pána Ježíše Krista. Chtěli vytvořit jakési záchranné společenství pro ty, kdo nechtějí propadnout zkáze poslední doby. Říkali si prostě „Bratři a sestry zákona Kristova“. Pozvali také husitského arcibiskupa Jana Rokycanu, aby „opustil porušenou cestu Antikristovu“ a odešel s nimi, ale ten odmítl slovy: „Na tvrdo by to přišlo skočiti, příliš jste smělí; věc jest plná nebezpečenství…“

Nové společenství rostlo, přestože nebylo snadné se k němu připojit. Nemohl se přidat ten, kdo žil ve městě (ta byla považována za semeniště hříchu), ani vojáci, obchodníci, hospodští nebo herci. Členové se nesměli účastnit veřejného života, na vzdělání se pohlíželo jako na „všetečné hloubání“ a tak byli odmítáni nejen učení teologové, ale vůbec každý, kdo prošel školami. Nebyli přijímáni příslušníci šlechty, protože jsou „navyklí panování jedněch nad druhými“.

I když se tyto přísné podmínky časem změnily, ještě v roce 1523 odpovídá Lukáš Pražský Lutherovi na výtku, že nechtějí své kazatele učit biblickým jazykům: „My učitelů jazyků rozličných, zvlášť řeckých a ebrajských, nepotřebujeme…“ Jak mohla v tomto společenství s negativním vztahem ke vzdělání být přeložena Bible?

4. Zvolna rostoucí kmínek

Navzdory náročným požadavkům na nové členy měla „Jednota bratří a sester“ stále více členů, protože byla atraktivní svou opravdovostí a důrazem na praktický křesťanský život. Stále směli zakládat sbory pouze na vesnicích, přesto se kolem r. 1480 jejich počet odhaduje na jeden až dva tisíce. Přidávali se i vzdělaní mužové a podnítili rozhovor a nové promýšlení zákonictví a záslužnictví, také se zřetelem k původním přísným pravidlům. Docházejí k poznání, že „Bez Kristovy milosti žádné utrpení a sebezapření ani zasloužení užitku spasitelného neučiní“.

Na sněmu v Rychnově r. 1494 padla mnohá omezení: členové Jednoty směli obchodovat - ovšem „zbožně“! - a mohly vznikat sbory ve městech. Směli být přijímáni i příslušníci šlechty (ti ostatně už dříve na svých panstvích Bratřím poskytovali útočiště a ochranu). Zmírnil se odpor vůči vzdělání a od konce 15. stol. vznikají první bratrské školy – šlo přece o to, aby si každý bratr a sestra mohli sami číst v Bibli.

Znalost čtení a psaní nebyla v 16. století obvyklá. U Bratří toto „umění“ brzy patřilo k základním povinnostem a bylo tak běžné, že jejich nepřátelé to přičítali působení ďáblovu. Autor nechvalně známého Kladiva na čarodějnice německý inkvizitor Jindřich Institoris se (r. 1500) zcela vážně pokoušel zjistit u Bratra Jiřího Volyňského, je-li to pravda, že sám ďábel každého sedláka, který se připojí k Jednotě, naučí umění číst, ale kdyby potom odešel, tak tuto znalost ztratí.

Uvolnění přísných pravidel mělo za následek - navzdory pronásledování - další rozšíření. Na počátku 16. století měla Jednota na 300 sborů, na Moravě 60-100 tisíc členů a v Čechách se jejich počet odhaduje ještě vyšší. Mezi členy je stále víc významných učenců, vědců, lékařů a spisovatelů. O rozsahu této proměny svědčí fakt, že v 16. stol. činil počet spisů od členů Jednoty bratrské téměř třetinu veškeré literární produkce v Čechách.

Nadaní mládenci, kteří se měli stát kazateli a učiteli, jsou posíláni na zahraniční univerzity ve Slezsku, Německu, Anglii, Holandsku a Švýcarsku. Tam se seznamují s luterstvím a kalvinismem a jsou konfrontováni s myšlenkami humanismu. Jedním z nadaných studentů byl i Jan, syn přerovského měšťana Blažka, který si osvojil plynnou latinu a němčinu, ve Wittenberku poslouchal Luthera a v Basileji poznal Kalvínova spolupracovníka Theodora Bezu.

Theodore Beza, francouzský teolog a učenec, blízký spolupracovník Jana Kalvína. Objevitel řecko-latinského pergamenového kodexu ze 6. stol. s textem evangelií a části Skutků, nejstaršího dvojjazyčného rukopisu, který je dodnes jedním z nejdůležitějších novozákonních pramenů. Beza vydal řecký Nový zákon s paralelním latinským překladem, který Blahoslav používal při své práci spolu s řeckým textem Erasma Rotterdamského.

5. Strom sadaře Blahoslava

Jan Blahoslav přišel po službě v Prostějově a Mladé Boleslavi do Ivančic a zakrátko tu na jeho podnět byla založena tiskárna. Jako vynikající filolog a překladatel, který je obeznámen se soudobou biblickou exegezi a má k dispozici moderní novozákonní převody, byl nejlépe obdarován k započetí tak náročného díla, jako je překlad Bible.

Pečlivá příprava trvala třináct let a spočívala vlastně v práci na jiné knize, Gramatice české. Mimo jiné v ní podrobně zkoumá nejrůznější problémy překladu Nového zákona do češtiny: správné užívání slov a frází, archaismy přípustné a nevhodné, zamýšlí se nad metaforou a psaním cizích slov… to všechno s odkazy na konkrétní místa Nového zákona. Překlad samotný začal s přesvědčením, že „zákona Páně do českého jazyku nenáleží vykládati toliko z latinské vulgáty, ale z řeckého textu, neboť že k pramenům nutno se navrátiti, souhlasí všichni zbožní a vzdělaní muži.“

Překlad Nového zákona vyšel poprvé r. 1564 a charakterizuje ho jazyková přesnost a vynikající sloh. Novinkou byly komentáře, odkazy na příbuzná biblická místa a výkladové varianty. Blahoslav usiloval zejména o věrnost: „od vlastnosti textu pravého odcházeti a místo textu rozum svůj vkládati… nechtěl sem“. Proto buď na okraj přidal poznámku, nebo vložil text do hranatých závorek. Měl původní text v opravdové úctě a dal mu přednost před plynulostí překladu: „Ačkoli sem tím jist, kdybych byl ne tak pilně šetřil slov jazyku toho, jímž psán jest Zákon Páně, ale svobodu sobě v tom pustil, žeť jest mohla na mnohých místech bystřejší a ozdobnější řeč býti: ale zúmyslna prostosti sem následoval textu toho, z něhož jsem vykládal.“

Už po čtyřech letech bylo potřebí další vydání; znění bylo revidováno a mělo větší formát s dobře čitelným tiskem. Povzbuzen jeho úspěchem, rozhodl se Blahoslav přeložit i Starý zákon, ale příprava byla mnohem pracnější a r. 1571 jej ve 48 letech zaskočila předčasná smrt. Práce na Starém zákoně tak zapo­čala až o šest let později (1577) pod vede­ním seni­ora Ondřeje Štefana, poté se vedení ujímá Jan Eneáš. V následujícím roce byla z bezpečnostních důvodů (pronásledování) ivančická tiskárna přestěhována do Kralic u Náměště nad Oslavou.

Na překladu pracoval zejména správce kralického sboru Iza­iáš Cibulka za pomoci hebraistů Miku­láše Alberta z Kaménka a Lukáše Helice, původem poznaňského Žida. Překladatelské a vykladačské práce se účastnili i další kazatelé Jednoty: Jiří Strejc z Hra­nic, Jan Efraim z Valaš­ského Mezi­říčí, Pavel Jes­sen z Lip­níka a Jan Kapito z Tře­bíče. Při své práci se snažili „aby tekst český byl čistý, vlastní, srozumitelný, obyčejný, vážný… do tekstu také vědomě a zúmyslně, což by se v původním nenalézalo, přidáno není, ale byla o to péče, aby i nejmenší slovíčko, bez něhož řeč česká buď zdála by se neplná neb nesrozumitelná… menší literou do tekstu položeno bylo".

V roce 1579 vychází v kralické tiskárně první svazek - knihy Mojžíšovy. Za rok následuje druhý, za dva roky další. Náhlou smrtí Cibulky byla práce na 5 let přerušena, poté vychází svazek Proroci a opět za rok díl pátý - Apokryfy. Nakonec v roce 1594 (s datem 1593) vyšel poslední díl, kterým byl Blahoslavův Nový Zákon, důkladně revidovaný Janem Němčanským. Tím počet svazků dosáhl šesti, a proto je toto vydání nazýváno krátce „Šestidílka“.

Francouzský historik Ernest Denis napsal: „Angličané teprve o půl století později se pokusili o věrný překlad Písma svatého; překlady Vlachů a Francouzů nikterak nelze srovnávat s původním dílem Bratří, ano i překlad Lutherův je mnohem podřízenější… Výklad velice obsáhlý a zajímavý svědčí o znamenité učenosti pro onu dobu; překladatelé znali nejen církevní otce a klasiky řecké a latinské, ale i archeologii hebrejskou; poznámky historické a filologické jsou četné a tak přesné, jak dopouštěla toho vědecká znalost tehdejší doby."

6. Trvalé ovoce

Bratrští překladatelé - sami se nazývali „vykladači“ - na textu nepřestali pracovat ani po dokončení Šestidílky. Je to zřejmé z dalších vydání, kdy žádné není totožné s předchozím, ale každé je revidováno a vylepšeno. Druhé vydání Bible kralické vychází velmi brzy, už v roce 1596. Mělo menší rozměr, v jednom díle bez poznámek, protože v kontrastu k šesti ohromným svazkům se ukázala potřeba mít Bibli lépe přenosnou k běžnému používání. V témž roce je revidován a vydán kapesní Nový zákon a znovu v roce 1601. V roce 1613 vyšla - opět po předcházející revizi - jednosvazková Bible kralická bez poznámek. Toto vydání je poslední „kralické“ a stalo se základem pro veškeré další edice. Od té doby byly vzhledem k zuřivé protireformaci Bible vydávány v cizině.

Další pobělohorská vydání: v roce 1658 v Amsterodamu J. A. Komenský tiskne zkrácenou verzi (výtah jen určitých kapitol - tzv. Manuálník). Kralická Bible je tištěna v Halle v letech 1722, 1745 a 1766, v Bra­ti­slavě 1787 a 1808. Následuje vydání z roku 1863 už v Praze k tisíciletí příchodu věrozvěstů.

Kralická byla užívanější, než pozdější česká Bible vydávaná v Praze Jiřím Melantrichem (tzv. Melantriška) a její čeština se stala etalonem spisovného jazyka. Významně ovlivnila překlad Svatováclavské Bible z konce 17. století - tam, kde si jezuité Matěj Václav Steyer s Jiřím Konstancem nevěděli rady s latinským překladem, použili její text (několikrát se o ní pochvalně zmiňují jako o jazykovém a pravopisném vzoru pro češtinu). Na Slovensku kralická čeština až do Štúrovy reformy sloužila jako v podstatě spisovná řeč.

V roce 1940 vydala Česká biblická práce v Kutné Hoře Bibli kralickou podle původního vydání z roku 1579-1593. Text z roku 1613 však zůstal základem všech novodobých edicí londýnské Biblické společnosti ve 20. století, ať už dovážených či tajně pašovaných přes hranice za dob komunistického režimu. Posledním vydáním kralického textu je „Česká synoptická Bible“ s paralelním překladem kralickým a českým ekumenickým, vydaná v roce 2008 Českou biblickou společností.

Nelze než souhlasit s Komenským, který v Kšaftu odkazuje českému národu „za dědictví knihu boží, Biblí svatou… Málo jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání…“

Život víry 2014

[1]       Tzv. „stará“ Jednota do 17. stol. - se současnou denominací stejného jména nemá žádnou spojitost.